5.kapitola: My horse Gloomy Prince

21. července 2010 v 11:02 | Tinkerka |  Povídka-My horse Gloomy Princ
PŘEDNASTAVENO:
Dost jsem přemýšlela,že změním název povídky,ale nakonec jsem si to rozmyslela...Tato část je přesnastavená,stejně jako další kapitoly..Ale doufám,že se bue líbít!

Vivien Trinkyová, Odpočívej v pokoji, Tolik bolu, Tak málo radosti…
Přemítala jsem doma v posteli nad tím, co jsem viděla. Mé jméno! Na sto let starém náhrobku. Není to náhoda, nemůže být.
Přemýšlení mě vysilovalo, těžký spánek mi neprozpíval, takže jsem byla vděčná, když jsem nad ránem tvrdě usnula.

"Vivi!!! Otevři!"někdo bušil pěstí na dveře. Ospale jsem zvedla hlavu z polštáře a zamžourala očima. Bylo skoro devět. A za dveřmi se ozýval hlas mé mladé matky.
"Vždyť už jdu,"mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem spustila nohy na studenou podlahu. Téměř po slepu jsem dopadala ke dveřím, které jsem prudce rozevřela a měla jsem co dělat, abych se vyhnula pěsti. Matka totiž nepostřehla, že dveře jsou otevřené a snažila se dál bušit pěstí.
"Hej hou! Mami, co je?"zeptala jsem se nakvašeně a urovnávala si prsty rozcuchané vlasy.
"Vivi, netušíš, co se stalo…"zalapala po dechu a popadla mě do náruče. Och, přehnaná mateřská láska. "Samozřejmě že netuším, spala jsem!" Odstrčila jsem ji od sebe, matka se na mě překvapeně podívala, pak pokračovala: "Elissa…tvá kamarádka…zmizela! Je prostě pryč, večer si šla lehnout a ráno nebyla v posteli. Policie řekla, že nejspíš odešla na projížďku s tím jejím běloušem, jenže ten její kůň…Igrasil nebo jak je ve stáji…pořád!"
Strnule jsem na mámu hleděla, neschopná slova. Nemohla jsem tomu věřit, Elsa… kde jen může být?
A bylo to tu zas. Špatný pocit, mrazení v zádech, studený a horký pot zároveň. Nevolnost od žaludku, při vědomí, že vím, co se jí stalo. Anebo alespoň mé podvědomí to ví.
V tom lese…má to něco společného s tím lesem… a s tím chlápkem! A jakmile jsem si tohle uvědomila, přišlo mi na mysl jen jedno jméno: "Gloomy!"
Vykřikla jsem naštvaně, až ode mne matka odskočila. Bylo mi to jedno. Naštvaná jsem se oblékla, učesala, namalovala a vyběhla z domu. Jako bůh pomsty jsem se blížila ke stáji. Až se mi ten kůň dostane pod ruku…Musel vědět, že se něco podobného jednou stane…a nevaroval mě!
"Gloomy Princi!" rozrazila jsem dveře stáje a vběhla k jeho boxu. Slyšela jsem v hlavě jeho myšlenky: Co se děje…? Hou, hou, uklidni se…Na ten bičík se ani nedívej…!
Dlouho jsem se rozdýchávala, pak jsem otevřela dveře od jeho boxu a naštvaně ze mě vypadlo: "Ven!"
Nedíval se na mě překvapeně, poslušně vyšel před stáj, kde počkal.
Co se děje, Vivinko? ptal se mě v myšlenkách. Snažil se působit překvapeně, ale já ho znám až moc dobře.
"Ty víš, co se děje, Princátko,"řekla jsem přeslazeným hlasem, ale z očí mi šlehaly blesky, "Elissa je PRYČ!!!"
Křičela jsem na něj, ale po tvářích se mi koulely slzy. Opět jsem plakala. Opět kvůli mému koni.
Věděla jsem, že Princ nesnese pohled na to, jak pláču, položil mi hlavu na rameno a nozdrami mi foukl vzduch za krk. Udělala se mi husí kůže, ale taková ta příjemná. Ale ne, nesmím se jím nechat utěšit, zase na mě něco hraje! Odstrčila jsem ho od sebe a ještě na něj křikla, ať toho nechá.
Gloomy stál na nádvoří, neschopen pohybu překvapením. Odběhla jsem od něj a vběhla do stáje. Přihnala jsem se do boxu Elsiného bělouše, v rychlosti jsem ho nasedlala a nauzdila, ještě v boxu jsem na něj nasedla a cvalem jsme vyběhli ze stáje. Oba nás poháněla potřeba zachránit Elissu.
Vivien Trinkyová! Uslyšela jsem ve své hlavě Gloomyho hlas.
"Drž už hubu!"rozkřičela jsem se na něj. Ydgrasil sebou škubl, ne jenom, jak jsem zakřičela, ale také, když jsem mu prudce přitáhla otěže. Tancoval na místě, přetékající adrenalinem, s touhou vyběhnout vstříc lesu, v naději, že objevíme naši společnou přítelkyni.

Místo toho jsem ho držela zkrátka a křičela na jeho koňského kamaráda. Přes slzy jsem neviděla, černou tužku jsem měla rozmazanou od slz, ale bylo mi to jedno. Vnímala jsem jen bolest, které mi svírala srdce. Bolest, která mi připomínala, že můj nejlepší kamarád, kamarád, za nějž bych položila život, mě zradil. Nevaroval mě, nechtěl mi pomoci. A to mě bolelo. Nejraději bych usnula, omdlela nebo rovnou umřela, chtěla jsem cokoli, jen abych nevnímala žár bolesti.
Ale věděla jsem, že mám jiný úkol, že musím pomoci Elisse, že je v nebezpečí.
Gloomy se na mě ublíženě podíval a já viděla, že i jeho oči se lesknou slzami. V bolestném gestu obrátil hlavu ode mne a od Ydgrasila. Svěsil ji a já si připadala jako ta největší, zrazená mrcha pod sluncem, když jsem s bílým valáškem tryskala pryč, směrem k lesu. K lesu, v němž se poprvé dala do pohybu všechna tajemství, jimiž oplývali Gloomy Prince a Ydgrasil.
 


Komentáře

1 Lulu | Web | 23. července 2010 v 7:26 | Reagovat

Mě se to fakt moc líbilo! :) napsala bych že se těším na další díl ale ten už tu je xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Tinkerka 2009
Ranch Horsy Dream 2009-2011
Kopírujte se svolením majtelky blogu a chovejte se zde jako slušní lidé